Ježíš kráčí po moři (Mt 14,22-33)
Úvaha o kontemplativní modlitbě
Ježíš kráčí po moři – tato epizoda z evangelia mi dost připomíná modlitbu kontemplace.
- Ježíš přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh.
Bůh tě volá k modlitbě, k usebrání., Nepociťuješ jeho přítomnost, jako by nebyl s tebou, vydáváš se sama do této temnoty.
- Nastal večer, loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, vítr vál proti ní.
Postupně odkládáš všechna falešná nebo pravá - leč nedostačující světla jako jsou starosti, myšlenky, obavy všeho druhu, ale i svá přání co požaduješ od Boha či od sebe, od druhých…
Nastává večer a temnota, neboť svá světla jsi odložila, ale světlo pravé ještě nemáš. Musí stačit víra, že dopluješ na druhý břeh, i když ho nevidíš.
Proti tobě se jako vlny vzmáhají obavy a pokušení vrátit se zpět. Ale on přece řekl plujte na druhý břeh.
Co je vítr, který vane proti duši vstupující do modlitby? Různé rušivé zvuky – hovory zvenku, houkání alarmu zaparkovaného vozu, štěkot psa a teď pláč dítěte. Nadto tě hrozně rozbolela záda v té pozici, ve které ses začala modlit…
- K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.
Děsíme se toho, co o sobě poznáme v počáteční fázi modlitby usebrání. Jako na festivalu příšer z nás vycházejí útržky rozhovorů, hádky v nichž jsme chtěli zvítězit svými argumenty, potlačená přání, tváře lidí, kteří nás zranili nebo které jsme zranili my, okamžiky zahanbení, na něž by bylo lépe zapomenout apod.
To všechno jsou břemena, která nás brzdí při plavbě na druhý břeh. Ale Ježíš sám nám přichází v ústrety, aby tato břemena proměnil, aby nás očistil. Dokud to nezvládneme, zůstáváme na moři.
Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl :“Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď“
Bůh se chce s námi setkat, povzbuzuje nás, abychom se v temnotě víry vydali za ním. Naše duše je přitom ve stejném nebezpečí jako Petr.
Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.
Dokud máš víru, že Boží péče a moc je silnější než živly běsnící okolo tebe, než živly běsnící v tvém srdci o to víc, oč ty chceš v samotě a tichu odevzdat sama sebe Kristu, nemůže se nic stát.
Ale když viděl jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“
V modlitbě postupně zbavujeme své smysly, kterými poznáváme a jež jsou samy o sobě dobré, vlády nad sebou. Protože tam na druhém břehu už poznáváme jen srdcem, jen láskou, smysly jsou k ničemu a jen by rušily. To se právě stalo Petrovi. Svýma očima přece jasně vidí rozbouřené moře a ušima slyší skučení větru. Navíc se ještě Pána nedotkl svýma rukama a ve vodě je přece tolik přízraků. Co kdyby?
Potrvá to ještě dlouho, než tvá duše bude očištěna natolik, aby nechala spát smysly při modlitbě a poznávala Boha srdcem. K tomu slouží i odpoutanost od sebe a zaujatost Bohem. Dokud se Petr díval jen na Krista, šel k němu. Jakmile se vrátil k sobě, našel pochybnosti a začal tonout.
Ježíš ale nečeká až my budeme dokonalí, aby nám pomohl. Je realista. Je přítomen ve všech našich situacích. Ne že by do nich vstupoval, on už v nich dávno je.
Zachraňuje Petra i když s výčitkou
Ty malověrný, proč jsi pochyboval?
Ježíš jako by nechápal. Přece by k sobě Petra nevolal, kdyby nechtěl, aby obstál ve víře. Když Bůh sám chce dát tobě dar modlitby usebrání, nic mu v tom nemůže zabránit. A překážky? Ty nejsou proto, aby tě odradil, ale aby tě očistil a abys byla
schopna setkání s ním v tak důvěrné intimitě. Proč tedy pochybuješ?